SÍTINY, SÍTINOVCE, SÍTINKY
ROZMANITOST SÍTIN - NOVÉ RODY PODLE NEJNOVĚJŠÍCH VÝZKUMŮ
BONUS: Sítiny, sítinovce, sítinky. Rozmanitost sítin - nové rody podle nejnovějších výzkumů


Letošní rok přinesl nové druhy také do naší květeny. Nejedná se sice o druhy nově objevené, ale na základě našich výzkumů je rod sítina nově rozčleněn na několik dalších nových rodů, které přibyly k již dříve vyčleněné horské sítině. Sítiny určitě znáte, rostou často na vlhčích místech, ale najdete je i na horských hřebenech. Mají domov nejen u nás, ale téměř ve všech částech naší planety, kromě tropů. Nově zahrnují 378 druhů v 8 rodech. Sítina (tradiční rod Juncus), tak jak ji popsal Carl Linné, u nás vlastně neroste, ale nyní nově máme 4 jiné rody zahrnující 22 druhů: horskou sítinu, pravou sítinu, sítinku a sítinovec.

Třídění rostlin, ale i živočichů a dalších organismů do skupin bylo po dlouhá léta založeno na morfologických a anatomických znacích, karyologii (např. počtu chromozomů) a dalších popisných charakteristikách. S nástupem molekulárně-biologických metod a studia DNA došlo k přidání velkého množství dat, která tradiční systémy někdy potvrdila, a někdy nikoli, často byly odhaleny nové kryptické skupiny. Nejvýraznější jsou případy, kdy tradiční členění bylo víceméně pragmatické (nějaké „škatulky“ udělat musíme, abychom se domluvili, o jaké rostliny jde), ale je zde mnoho výjimek potvrzujících pravidlo. Takto je tomu i u sítin.

Pokud srovnáme výsledky molekulárně-biologických fylogenetických studií s tradičním systémem čeledi sítinovitých založeným na morfologických znacích, zjistíme, že ke shodě dojdeme jen v některých případech. Po mnohaletých taxonomických studiích a zkoumáních všech dostupných výše uvedených dat jsme zjistili, že je vhodné rozdělení rodu sítina (Juncus) na osm rodů v nadrodě Juncus, čeledi sítinovité (Juncaceae). Do této čeledi patří kromě sítin i u nás rostoucí bika (Luzula) a pět drobných rodů především z jižní polokoule. V našich komplexních molekulárních studiích jsme se zabývali celou čeledí sítinovité i blízce příbuznými čeleděmi šáchorovité (Cyperaceae) a turniovité (Thurniaceae) a zkoumali jsme geny a nekódující úseky ze všech tří genomů, chloroplastů, mitochondrií i jádra. Každý z těchto genomů má jinou evoluční historii a až spojení všech dostupných dat umožňuje sestavit celkový obrázek evoluce. Tato data nám ukázala, které doposud rozpoznávané skupiny jsou monofyletické, tedy zahrnující předka a všechny jeho potomky. A jak to poznáme? Ve fylogenetickém stromě tvoří taková skupina samostatnou větev. A rod Juncus se ukázal parafyletickým, tedy jednotlivé druhy netvoří jednu větev (jinými slovy zahrnující předka, ale nikoli všechny jeho potomky).

V rodě sítina (Juncus) jsou důležitými rozpoznávacími znaky typ květenství, morfologie a anatomie listu, na jejichž základě byly do letošního července rozeznávány dva podrody a deset sekcí. Dva nově vzniklé rody (Juncus - původní sekce Juncus a Agathryon -původní subgenus Agathryon) plně odrážejí předchozí členění (tedy jsou monofyletické), ostatní byly odlišeny na základě nových dat. Odlišnosti některých druhů již dříve neunikly pozornosti zkušeným botanikům, avšak jak už to tak někdy bývá, ti nebyli následováni a jejich názory nebyly širokou botanickou veřejností akceptovány.

Zavedení molekulárních dat často vede k potvrzení dříve pomíjené morfologické jedinečnosti druhů nebo i vyšších taxonomických jednotek a následně vede k vytvoření nového členění. Typickým příkladem je např. rod horská sítina (Oreojuncus), kterou jsme vyčlenili již dříve. I v dnešní době je proto důležité studium odborné literatury a srovnávání dnešních poznatků s dřívějšími výzkumy. Pro úplnost z hlediska celosvětové flóry si zde všechny nové rody tradičního rodu sítina uvedeme: sítina (Juncus;
Obr. 1), horská sítina (Oreojuncus; Obr. 2), pravá sítina (Verojuncus; Obr. 3), sítinka (Juncinella; Obr. 4), alpská sítina (Alpinojuncus; Obr. 5), jižní sítina (Australojuncus; Obr. 6), severní sítina (Boreojuncus; Obr. 7) a sítinovec (Agathryon; Obr. 8).

Ve flóře České republiky nyní po novém evolučním rozdělení sítin nemáme rod sítina (Juncus), ten je zastoupen například sítinou hrotolistou (Juncus acutus;
Obr. 1), rostoucí nejblíže ve Středomoří. U nás máme zastoupeny čtyři rody sítin, jsou to horská sítina (Oreojuncus), pravá sítina (Verojuncus), sítinka (Juncinella) a sítinovec (Agathryon).
Problematika českého (a latinského) botanického jmenosloví

„Neznáš-li jméno, neznáš věc.“ - C. Linné

V Nové Botanice se snažíme pro rostliny, které nemají české pojmenování, vytvořit přijatelnou obdobu latinského jména, tj. přizpůsobení jmenosloví českého latinskému. Snažíme se o terminologickou přesnost, jednoznačnost, případně použití již poměrně ustálených novotvarů, např. u pěstovaných exotických rostlin. U nových rodů nově odčleněných od rodu sítina není toto zcela snadné, neboť latinská jména většiny rodů jsme vytvořili s respektem k původnímu rodu, tj. přívlastkem ke jménu Juncus, tedy u nových rodů Oreojuncus, Verojuncus, Alpinojuncus, Australojuncus a Boreojuncus. V češtině zde však uplatňujeme dvojslovné označení rodů (analogicky jako ho známe např. u kozí brady a vraního oka), tedy rod Oreojuncus = horská sítina (oreios - horský), Verojuncus  = pravá sítina (verus - pravý), Alpinojuncus = alpská sítina (alpinus - alpský, vysokohorský), Australojuncus = jižní sítina (australis - jižní) a Boreojuncus = severní sítina (borealis - severní). Např. Oreojuncus trifidus je tedy česky správně horská sítina trojklaná, Verojuncus acutiflorus je pravá sítina ostrokvětá atd. Jednoslovná česká jména uplatňujeme u rodů Juncinella = sítinka a Agathryon = sítinovec . Tedy např. sítinka strboulkatá či sítinovec kostrbatý.
V rodě sítina jsme již dříve jako první vyčlenili rod horská sítina (Oreojuncus; Obr. 2), který vykazoval od ostatních zástupců nejvíce odlišností. Na první pohled jsou zřetelné listy na okraji jemně papilnatě-pilovité, květenství obvykle jedno- až trojkvěté a ouška dlouze třásnitě zubatá (to jsou ty blanité výrůstky objímající stonek na bázi listu). Právě třásnitá ouška jsou znakem výjimečným v celé čeledi. Většina sítin má ouška celistvá, nebo zcela chybějí. U nás roste jeden druh, horská sítina trojklanná (Oreojuncus trifidus). A kde ho můžeme najít? Třeba na naší nejvyšší hoře, Sněžce. Ale také v Hrubém Jeseníku a na Šumavě.

Dalším naším rodem je pravá sítina (Verojuncus;
Obr. 3), která je u nás zastoupena sedmi druhy (viz rámeček). Pro tento rod jsou typické hlavně listy jednotrubkovité, bočně zploštělé, někdy mohou být i vícetrubkovité a potom jsou nedokonale přehrádkované (viz Obr. 3 dole). Příkladem může být pravá sítina ostrokvětá, která u nás roste na vlhkých a rašelinných loukách. Mnohem méně hojným druhem, dokonce řazeným mezi kriticky ohrožené, je pravá sítina tmavá. Dnes ji naleznete v Hodonínské Dúbravě, řada lokalit zanikla odvodňováním, zintenzivněním hospodaření na polích či rozoráváním luk.

Zástupci rodu sítinka (Juncinella) jsou výhradně jednoleté druhy, čímž se výrazně odlišují od ostatních rodů zahrnujících převážně druhy vytrvalé. U nás se setkáme pouze s jedním druhem - sítinkou strboulkatou (Obr. 4), což je drobná rostlina vzácně nalezitelná např. na Třeboňsku. Dříve byla rozšířena mnohem více, v současnosti se jedná o kriticky ohrožený druh. Je tomu tak proto, že roste na obnažených půdách na vlhkých píscích, kterých v naší krajině značně ubývá v důsledku vysušování, odvodňování krajiny a nedostatečnému letnění rybníků (spolu se zvýšením obsahu živin), tedy zániku míst, kde sítinka strboulkatá také rostla.

Nejbohatší a asi nejznámější skupinou sítin u nás je rod sítinovec (Agathryon) zahrnující třináct naších druhů. Kdo by (alespoň od pohledu) neznal mohutný sítinovec rozkladitý či drobný sítinovec žabí (
Obr. 5). Květenství mají vrcholičnaté, květy jsou po jednom, jen zřídka ve volných svazečcích, a pod každým květem je pár listenců. Tato charakteristika odlišuje rod sítinovec od všech předchozích jmenovaných našich rodů, které mají květenství hroznovité, květy jsou nahloučené ve svazečcích a jen zřídka po jednom a listence zcela chybějí. Sítinovec kulatoplodý je dalším z kriticky ohrožených druhů, opět právě kvůli intenzifikaci zemědělství a ničení původních lokalit. Roste v zavlhčených terénních sníženinách na polích a pastvinách na stanovištích s nezapojeným porostem. Několik lokalit se i dnes nachází v Českém středohoří. Velmi podobně je na tom i sítinovec rybniční, který se kdysi vyskytoval v jihočeské rybniční pánvi.

Až tedy půjdete naší přírodou, vzpomeňte si, že není sítina jako sítina.
Zařazení 22 sítin ČR do nových rodů (bez druhů hybridního původu):

Rod horská sítina (Oreojuncus): horská sítina trojklaná (Oreojuncus trifidus)

Rod pravá sítina (Verojuncus): pravá sítina alpská (Verojuncus alpinoarticulatus)
pravá sítina cibulkatá (Verojuncus bulbosus)
pravá sítina článkovaná (Verojuncus articulatus)
pravá sítina mečolistá (Verojuncus ensifolius)
pravá sítina ostrokvětá (Verojuncus acutiflorus)
pravá sítina slatinná (Verojuncus subnodulosus)
pravá sítina tmavá (Verojuncus atratus)

Rod sítinka (Juncinella): sítinka strboulkatá (Juncinella capitata)

Rod sítinovec (Agathryon): sítinovec drobounký (Agathryon minutulus)
sítinovec Gerardův (Agathryon gerardii)
sítinovec klubkatý (Agathryon conglomeratus)
sítinovec kostrbatý (Agathryon squarrosus)
sítinovec kulatoplodý (Agathryon sphaerocarpus)
sítinovec niťovitý (Agathryon filiformis)
sítinovec rozkladitý (Agathryon effusus)
sítinovec rybniční (Agathryon tenageia)
sítinovec sivý (Agathryon inflexus)
sítinovec skokaní (Agathryon ranarius)
sítinovec smáčklý (Agathryon compressus)
sítinovec tenký (Agathryon tenuis)
sítinovec žabí (Agathryon bufonius)
Legenda k obrázkům

Obr. 1. Sítina hrotolistá (Juncus acutus) je druh, který popsal již Carl Linné a je typovým druhem celého Linnéem popsaného rodu sítina (Juncus), kam v současné době zařazujeme 9 druhů, které však u nás nerostou.
Obr. 2. Horská sítina trojklaná (Oreojuncus trifidus) je jediným zástupcem rodu u nás. Tento rod není nijak početný, zahrnuje ještě jeden druh, horkou sítinu jednokvětou (Oreojuncus monanthos), se kterou byste se mohli setkat v Alpách.
Obr. 3. Pravá sítina ostrokvětá (Verojuncus acutiflorus) roste v Evropě, severozápadní Africe, jihozápadní Asii a Newfoundlandu. Naleznete ho i na Novém Zélandu, jeho výskyt je zde ale druhotný.
Obr. 4. Sítinka strboulkatá (Juncinella capitata) je naše jediná sítinka. Celkem do rodu patří 16 jednoletých druhů, se kterými byste se setkali nejčastěji v Kalifornii.
Obr. 5. Alpská sítina trojplevá (Alpinojuncus triglumis) je typický druh subarktických a subalpínských poloh severní polokoule.
Obr. 6. Jižní sítina kapská (Australojuncus capensis) je druh, který byl ve fylogenetických analýzách od počátku problémem. Již roku 2003, na základě plastomového genu rbcL, se totiž ukázalo, že se společně s jiným druhem jižní polokoule (A. lomatophyllus) vyčlenil od ostatních sítin, a oba druhy byly přičleněny k malým rodům jižní polokoule (Distichia, Oxychloë, Patosia, Marsippospermum a Rostkovia). Důvod k odčlenění nového rodu byl na světě.
Obr. 7. Severní sítina plazivá (Boreojuncus repens) je druh často pěstovaný akvaristy. V sušším prostředí habitus rostliny častěji odpovídá (a) a ve vlhkém prostředí rostliny často tvoří kořenující růžice (b).
Obr. 8. Sítinovec žabí (Agathryon bufonius) je jedním z výjimečných 11 jednoletých zástupců rodu sítinovec, zahrnujícího kolem 100 druhů.

K dalšímu čtení:

Brožová V., Proćków J., Záveská Drábková L. (2022): Toward finally unraveling the phylogenetic relationships of the Juncaceae with respect to another cyperid family, Cyperaceae. Molecular Phylogenetics and Evolution, 177: 107588.

Záveská Drábková L. (2014): Nový rod čeledi sítinovitých ve flóře České republiky - Oreojuncus. Živa, 2014(1): 11-14.

Záveská Drábková L. and Kirschner J. (2013): Oreojuncus, a new genus in the Juncaceae. Preslia 85: 483-503.


Autorka:
RNDr. Lenka Záveská Drábková, Ph.D.
Botanica Nova, z.s., a Laboratoř biologie pylu, Ústav experimentální botaniky AV ČR

Foto: (1a-c, úvodní obrázek) Luděk Záveský; (1d, 2) Sturm J., Sturm J.W., Deutschlands Flora (1798-1855); (3-5, 8) Oeder G.C., Flora Danica (1761-1861); (6) Thunberg C.P., Prodromus Plantarum Capensium , vol. 1 (1794); (7) Michaux A., Flora boreali-americana, sistens caracteres plantarum, vol. 1 (1803)

Další zajímavé informace z vědeckého výzkumu si přečtete v tištěné či e-verzi časopisu Nová Botanika 2022/2.

Objevujte praktické zajímavosti z výzkumu rostlin

s časopisem Nová Botanika

Předplatné

PŘEDPLATNÉ I JEDNOTLIVÁ ČÍSLA V TIŠTĚNÉ I ELEKTRONICKÉ VERZI MŮŽETE OBJEDNÁVAT:

• on-line na e-shopu MujSvetRostlin.eu
• e-mailem na adrese redakce
redakce@novabotanika.eu nebo predplatne@novabotanika.eu a objednavky@mujsvetrostlin.eu
• v síti vybraných distributorů