BONUS: Vůně, nektar a evoluce (Král a královna květin) - 1. díl
Evoluční vývoj, který rostlinám umožnil osídlit všechny kouty naší planety, vytvořil síť vzájemně komplikovaných vztahů mezi rostlinami a živočichy. Mnohé rostliny produkují nektar a vyvinuly velmi úspěšnou pachovou signalizaci. Nektária uvnitř květů (tzv. intraflorální, nezaměňujme s extraflorálními nektárii, která neslouží k vábení opylovačů) jsou umístěna tak, aby se hmyz musel tělem dotknout prašníků a tím setřel pylová zrna, která dále přenáší na bliznu jiného květu stejné či jiné rostliny.
Pěkným příkladem pachové signalizace sloužící rostlině k opylení může být raflésie (nejznámější Rafflesia arnoldii), jejíž květ dosahuje přes 1 metr v průměru a váží 10 kg, čímž je největším i nejtěžším květem v rostlinné říši. Opylení raflésie je zprostředkováno bzučivkami (z rodů Lucilia a Chrysomya), které jsou přitahovány pachem i vzhledem květů připomínajícími rozkládající se maso, které jsou pro mouchy lákavou příležitostí naklást vajíčka do zdánlivé mršiny. Podobně zmijovec obrovský (Amorphophallus titanum) produkuje odér sloužící k přilákání opylovačů do svého ohromného, průměrně 1,5 metru velkého „květu“. Ve skutečnosti však nejde o květ, ale o květenství tvořené toulcem, který chrání drobné květy umístěné na palici, stejně jako u jiných áronovitých rostlin, které známe i z naší květeny, jako je áron plamatý (Arum maculatum). Redukované samičí květy ve spodní části květní palice mají jen pestíky, výše se nacházejí samčí květy tvořené pouze 1 až 8 tyčinkami s prašníky. Část květenství nad samčími květy, tzv. apendix, je neplodná. Květy nemají žádné nápadné korunní lístky pro přivábení opylovačů, zcela se spoléhají na svou „vůni“. Tyto příklady a rozdílné vůně také mohou ilustrovat odlišné vnímání vůní napříč organismy.
Interakce mezi rostlinami a živočichy v oblasti opylování vedla k jednomu z nejúžasnějších příkladů koevoluce, dobře patrnému např. ve tvaru květů orchidejí, které připomínají své opylovače - např. rod tořič (Ophrys sp.; viz Botanika 2014/2). Možnost opylování hmyzem, ale i jinými živočichy, přinesla zvýšenou efektivitu reprodukce a možnost vzniku nových genetických kombinací. Již zmiňované tořiče jsou ale specifickým příkladem proto, že většinou netvoří téměř žádný nektar, ale lákají hmyzí samečky kromě morfologické podobnosti květů se samičkami také specifickými chemickými látkami, allomony, které připomínají svou vůní pach samiček daného druhu. Allomony, na rozdíl od všeobecně známých feromonů (tedy látek sloužících k vnitrodruhové komunikaci), jsou produkovány jiným druhem a specificky u allomonů má prospěch z jejich produkce rostlina, která pachové látky vysílá. Pro úplnost dodejme, že pokud by měl prospěch v tomto případě hmyz a ne rostlina, jedná se o kairomony, a pokud mají prospěch oba zúčastnění, jsou takové chemické látky nazývány synomony.
Některé rostliny se na hmyz či jiné živočichy raději nespoléhají, ale vsadily na vítr. Tyto anemogamní rostliny sice ušetří energii vloženou do přilákání opylovačů, ale zase musí investovat do produkce mnohem většího množství pylu než entomogamní rostliny, aby zvýšily pravděpodobnost úspěšného opylení. Některé rostliny zašly tak daleko, že jejich květy jsou takřka neviditelné, např. rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides; viz Botanika 2015/2). Větrosprašné rostliny navíc nemusí opylovače lákat svou vůní ani sladkým nektarem, potřeba nejsou ani nápadné květní obaly.
Rostliny neprodukují vonné látky jen k přilákání opylovačů, ale i jako ochranu před případnými býložravými predátory či patogenními mikroorganismy. Vyvinuly celou řadu adaptací, jak těmto potížím čelit. Trny kaktusů či akácií jsou příkladem mechanické obrany, jako chemická obrana slouží speciální látky, tzv. sekundární metabolity, které fungují jako chemické zbraně při ochraně před hmyzem a jinými býložravci. Silice se u rostlin tvoří v siličných žlázkách, což jsou jedno- či vícebuněčné váčky (např. u třezalky tečkované), nebo přímo v mezibuněčných prostorech (např. u fenyklu). Tyto látky mohou být „vonné“, a proto mají široké spektrum uplatnění.
Sekundární metabolity jsou organické látky vznikající v těle rostlin, které nejsou přímo nezbytné pro základní životní funkce rostliny. Tyto látky slouží jako ochrana proti býložravcům, škůdcům či patogenním bakteriím, houbám a virům, při mezidruhové kompetici (i alelopatii) a v neposlední řadě i jako prostředek zvyšující úspěšnost při rozmnožování (atraktivní vůně, výrazná pigmentace atd.). Tyto látky jsou často unikátní pro danou fylogenetickou skupinu a jejich znalost se tedy může uplatnit v systematickém třídění rostlin. Mezi nejčastěji se vyskytující sekundární metabolity patří různé silice, alkaloidy, terpeny, flavonoidy a další fenolické látky a různé glykosidy.
V souvislosti s rostlinnými vůněmi hovoříme o éterických olejích či silicích, které jsou často také nesprávně nazývány esenciálními oleji, což je slovní spojení vzniklé doslovným překladem z angličtiny.
Historická vsuvka
Rostliny a jejich vůně provázejí člověka odnepaměti. Síla přírodních látek včetně vonných esencí a jejich použití k léčbě různých onemocnění jsou známé již u starých Egypťanů, Řeků či Římanů, stejně tak u starodávných civilizací amerického i asijského kontinentu. Již otec medicíny Hippokrates (460-377 př. n. l.) řekl, že „cestou ke zdraví je každodenní aromatická koupel a vonná masáž.“ Péče o krásu byla u starověkých civilizací na vysoké úrovní a právě vůně rostlin odedávna uspokojuje i estetické potřeby člověka. Rostlinné éterické oleje (silice) jsou ve své přírodní podobě vhodné nejen pro kosmetiku a parfumerii, ale i aromaterapii.
Zajímavé je použití vonných látek ve schránkách zvaných pomandery (z francouzského termínu pomme d’ambre, více viz rámeček) v Evropě od dvanáctého do zhruba sedmnáctého století, které byly oblíbeným doplňkem ženských i mužských oděvů. Oblíbenost stoupala zejména v době středověkých epidemií, kdy se kromě vonných aspektů uplatňovaly i desinfekční účinky vonných látek. Pomandery obsahovaly jak bylinné, tak živočišné ingredience. Mezi nejoblíbenější rostlinné složky patřily květy, plody, listy či pryskyřice těchto druhů: kadidlovník posvátný (Boswellia sacra; kadidlo, olibanum), cist ladanový (Cistus ladaniferus; labdanum), myrhovník pravý (Commiphora myrrha, C. erythraea; myrha), ločidlo (Ferula gummosa; galbanum), sturač (Styrax spp.; benzoe, styrax), jalovec obecný (Juniperus communis), jasmín pravý (Jasminum officinale), violka vonná (Viola odorata; fialka), levandule lékařská (Lavandula angustifolia), růže (Rosa spp.), rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis), vavřín vznešený (Laurus nobilis), skořicovník cejlonský (Cinnamomum zeylanicum; skořice) a hřebíčkovec kořenný (Syzygium aromaticum; hřebíček). V dnešní době se ve vonné kosmetice požívají rostliny z celého světa, pro svou svěžest jsou velmi oblíbené vůně citrusových plodů (Citrus sinensis, C. reticulata, C. paradisi), vousatky (Chrysopogon zizanioides) a orličínu čili aquilárie (Aquilaria malaccensis) z tropických oblastí Asie, vysokohorské rostliny z Himálaje, jako je nard (Nardostachys jatamansi), či druhy polynéských ostrovů, jako je kananga (Cananga odorata). Profesionální parfumeři přesné receptury svých výrobků pečlivě střeží. Jednotlivé složky oblíbených parfémů sice musí být u prodávaného výrobku uvedeny, poměry mezi nimi však zůstávají tajemstvím. V seriálu Léčivé rostliny se věnujeme představování přírodních látek rostlin a jejich využití v medicíně.
V tomto novém seriálu Rostliny a vůně se budeme postupně zabývat druhy, které se běžně používají v kosmetice. V prvním díle představíme dvě rostliny, první je jistě velmi dobře známá a stále oblíbená růže damašská (Rosa damascena), druhou rostlinou je jasmín pravý (Jasminum officinale). U obou se používají éterické oleje z květů, kterých je pro výrobu oleje potřeba velké množství a výsledné oleje jsou proto velmi ceněné. Pojďme se tedy na tyto rostliny podívat blíže.
